S atomy tančím

Transformovaný mrazem ve vločce padám na domy,
padám až z oblaků, přesto se dopadu nebojím.
Jsem plný energie, obsahují mě i kratomy,
celou noc a celý den, já si jen tančím s atomy.

Obsahuji galaxie a také vesmíry,
jsem menší než nic, ale můj rozsah je nesmírný.
Nikdy se neunavím, ten pohyb mě nabíjí,
nikdo mě nevlastní, nepatřím jemu ani jí.

Zatímco lidstvo se ze strachu z jedniček utápí v nulách,
já utvářím krystalické obrazce v krásných molekulách.
Vibruji, rotuji, kmitám a stále kroužím,
ačkoliv sám jsem touhou, někdy také toužím.

Jsem ve všem a všude, kolem i v tobě,
krásný v dobru, zle seskupený v zlobě.
Obíhám atom jak planeta hvězdu,
jsem rychlý jak na lyžích v kosmosjezdu.

Mlhovina se na mě culí, ví že jsem kanec,
Tak krásně jsem v ní, když rozjíždím s atomy tanec.
Vlním se vlním, když v rytmu je obíhám,
v tu chvíli kroužím, nic jiného nevnímám.


Procházím temnotmou

Není tajemstvím, že Slunce občas může přestat svítit,
příčiny bublající odspodu já chtěl bych vymýtit.
A tak přicházím ve svém rukávu s tím pověstným esem,
Znám řešení všech problémů, když sám procházím se lesem.

Kreslím pomyslné šlépěje směrem ke společenství stromů,
nepřemýšlím nad tím, zda zůstanou a já najdu cestu domů.
Přicházím s nadějí v lepší pocit ve svém srdci s nekončící vírou,
Z předchozí zkušenosti, kdy energie stromů nabila mě sílou.

Přicházím do míst známých, avšak kmeny sražené ve zvláštní poloze
všemi směry rozházené, místo aby ukazovali k obloze.
To zvláštní prázdno, kdy všechny ty naděje stromů pominuly,
namísto dalších zkušeností se jejich duše rozplynuly.

Absence světla absolutní, která tmy je podstatou,
poslední krůpěje lásky je zotročená temnotou.
Zůstávám v prostoru, pohybuji se pouze prázdnem,
nejhorší způsob pohybu je, když sám pohyb vázne.

Vnímám lehce mírný závan, jenž je tak silným pocitem,
volání o pomoc, touha pro nás, ať ještě procitnem.
Prostředí, které za každou touhu krutě mučí,
poslední touha a stejně nás nic nenaučí.

Duše tak zjizvená, že je více jizvou než-li duší,
cítí se jak suchá květina, která se dále suší.
Matka se jí zřekla, když se otec zlověstně jen smál,
při lynčování vroucí zradou se strachem co je dál.

Všechny slzy světa skrývají se uvnitř té nejmenší dušičky,
pláč však není možný, nelze se zbavit ani jediné kapičky.
Vnímám ji hluboce svou empatií, cítím všechno spolu s ní,
snažím se dýchat, avšak místo vzduchu vdechuji jen kamení.

Plíce se mi plní nejhmotnější černou dírou,
místo deště shora zahrnut jsem vroucí sírou.
V ty nejostřejší střepy v mých žilách všechna krev se mění,
tělo rozdrásané, srdce roztrhané už v něm není.

Poslední naděje nenávratně mizí,
můj svět dospěl konce, všechno je cizí.
K tomu jsem si musel dojít, při léčbě drobného šrámu,
teď v pekelné tyranii hynu, teď pozbývám pránu.

Růže z Bahrajnu

Já včera, viděl jsem tě z kombajnu,
jsi tak krásná, jak růže z Bahrajnu.
Chci tě tvořit slovy, co si pronajmu,
jsi tak krásná, jako růže z Bahrajnu.

Tvé líce jsou okvětními lístky – barvou i vůní,
i letmý polibek květiny, divy dělat umí.
Na stonku pár trnů, co ti respekt získají,
ať každý s úctou zachází, s těmi kdo vnímají.

Tvá duše krásu projevuje plamenem co ti hoří z očí,
pro tvůj úsměv hřející, muž snad i do řeky skočí.
Tvá prsa jsou tak ženská, jak jen ženská mohou být,
jejich křivka perfektní, do paměti chce se vrýt.

Ručky drobné, co obrazy sladké do vzduchu kreslí,
Zadeček jak oblázek, co drží stráž na cestě lesní.
Bříško jako by si přímo přálo býti pohlazené,
vyslyším tuze rád, nabídl bych úsměv i ruce své.

Chci se s tebou smát – a pomáhat ti kvést,
chci si s tebou přát – a pomáhat ti kvést,
navždy mít tě rád – a pomáhat ti kvést,
každé tvé břímě – zas pomáhat ti nést.

Každé jedno ráno, přeju si probouzet se vedle z deky tvé siluety,
každý jeden den, přeju si procházet se v lese – jen my a naše děti.
Každý jeden večer, přeju si přivonět k tvým vlasům před spaním,
Každou jednu noc, přeju si být tvou touhou a být tvým přáním.

Jsem plný lásky poctivé, tak prosím ušetři mě nezájmu,
buďme spolu tolik krásní, kolik krásné jsou ty růže z Bahrajnu.
Nyní musím vrátit slova, mám je všechna pouze v pronájmu,
a pak půjdu pečovat – o nejkrásnější růži z Bahrajnu.

Lesní cestou

Tam kam Slunce světlo posílá,
ať skrze větve prosvítá,
tam namířeno mám já
a se stromy se přivítám.

Přede mnou paprsek
svým tělem stín protíná,
na znamení
že zde má cesta začíná.

Desítkami různých zpěvů
všichni ptáci mě zdraví,
načež odvětím,
když hluboce se klaním.

A tak chodím cestou lesní,
tam kam zrovna zavede mě Vesmír,
chodím sám a chodím bosý,
o shovívavost k nohám mým cestu prosím.

Jehličí je jako koberec,
ale kamení to zas tlačí,
občas běžel bych dál
a občas už mi to stačí.

Někdy přivoním si k hlíně
a někdy zase k mechu,
místa kde to nejvíc žije,
však nepodléhají spěchu.

Polonahý si lehám,
kde se mi zachce,
má hlava odpočívá,
vnímá tak lehce.

Cítím se svobodný,
již nechci být otrokem,
když spaluje mě žár,
nahý zchlazen jsem potokem.

A když mým tělem prostupuje chlad,
či chodidla mám bolavá,
je na čase začít se ptát,
zda již nekončí nálada má toulavá.

Loučím se s hmyzem,
který chuť mé kůže okusil,
a hladím rostliny,
jenž vždy v srdci jsem nosil.

Objímám své přátelé,
ty nejkrásnější ze všech stromů,
a pomalu se vydávám,
na cestu směrem domů.

Mount Nicole

První písmena tvoří první slova, všechna opatrně zvolená,
s citem psaná, jsou vybraná jak pro rostlinu barva zelená.
Jak snadno hledá se Tvá modrá krása, když jsi samá nebesa,
vše do sebe správně zapadá, jako zapadají stromy do lesa.

Však svým hlasem, uspokojivým jak po dlouhé cestě spánek,
dokážeš mou mysl osvěžit, jak v parném létě chladný vánek.
Každé Tvé slovo je jak první lok vody během náročné horské túry,
jako když objímám strom a cítím jeho duši pod vrstvou tvrdé kůry.

Emoce, energii, motivaci a inspiraci – to všechno mi dáváš,
a jen trochu respektu, v rámci našeho přátelství za to žádáš.
Uklouzl jsem po egu, já vím, však nehodlám si sypat popel na hlavu,
tyhle řádky nejsou o mně, jsou pro Tebe, vnímám je jako Tvou oslavu.

Nejen Tvé hnědé oči, obě dvě plněné kouzlem noční oblohy,
nejen Tvá schopnost, po každém pádu zvednout se na nohy,
nejen Tvá neustále proudící energie a Tvé jemně milé rysy,
ale celá Tvá osobnost si zaslouží být k Tobě stále velkorysý.

Když Ti své slovo podávám, měl bych ho držet rukama z respektu,
pozitivní energií jej nabíjet a předat s poklonou namísto efektu.
Jak snadné je to rychle vzdát, jak snadné je bez rozmyslu soudit,
jak těžké je si uvědomit, že stojíš za to i kdybych sám měl bloudit.

Zasloužíš si cítit důvěru člověka, pro každý v Tobě schovaný cit,
s úctou bez výjimky ke všem Tvým vlastnostem, pak ucítíš ten klid.
Jsi ve své podstatě tolik krásná, jako jsou svou duší krásné i hory,
a také u Tebe musím ctít ten samý zákon – nepůjde to bez pokory.

Tvé Veličinstvo

Jsem a stále ubývám,
stále mě sleduješ,
stále se připomínám,
mířím od vás, mířím k vám.

Plynu tvým světem,
ty plyneš mnou.
Když věnuješ mě dětem,
nikdy ti to nezapomenou.

Proč mě honíš a pevně snažíš se uchopit?
Jsem relativní pojem, zkus už to pochopit.
Můžeš mě mít, či ztratit vlastní vinou,
závodit proti mně, nebo se mnou splynout.

Věnuješ mě, či směňuješ za měnu,
začínáš chápat, že je čas na změnu.
Máš mě dost pro práci, ale málo pro ženu?
Jak může rostlina kvést přetrháním kořenů?

Nelze se mnou soupeřit, či cestovat druhým směrem,
můžeš jen láteřit, že nezvětšíš mě ani dalekohledem.
Můžeš mi za vinu klást každou vrásku a šedivý vlas,
ale přestaň si mě krást, s pozdravem – tvůj čas.

Chmura může být

Letěl světem, v hlavě zmatek, v ruce s kulometem,

věkem mlád, však cítil se býti starým kmetem.

Všechno to dobro ve svém srdci co měl,

nelze vysvětlit všem, obzvláště pak obětem.

 

Snažil se velice – a to den co den,

potěšit lidstvo celé svým úsměvem.

někdo mu opětoval a někdo se mračil,

někdy měl radost a někdy už nestačil.

 

Proč tolik lidí, vyžívá se v bolesti,

proč jedem krmí, své malé ratolesti.

proč věnují pozornost tomu co nechtějí,

a proč je toho tolik, co vůbec nesmějí?

 

A tak, jak duha barvy, nálady střídá,

občas jej radost vynáší do oblak,

a občas z něj zloba zas stříká,

někdy je hrubý a někdy naopak.

 

Je v pořádku, být v pořádku,

to pro všechny stejně platí,

i špatná nálada je v pořádku,

jen tak se chmura vytratí..

Když bez očí vnímám

Otvírám oči a opět je zavírám

jiný je svět, do kterého zavítám.

Vizuální podobu, s díky odmítám,

na těchto frekvencích již nevnímám.

 

Obraz je vlna světla ve všech prostorech,

hmotný objekt se zjevuje v každodenních snech.

City jsou to co mi dává a zároveň bere dech,

hladí mou duši něžně jako sametový mech.

 

Kyslík představuje život a pohyb zase existenci,

i to co okem nevidím, důležitostí vyrovná se Slunci.

Svým dechem jsem živ, svým pohybem jsem,

Inhaluji pozitivní energii a vše ostatní musí ven.

 

Vnímám skupinu dimenzí, avšak není to trio,

v čase a prostoru není nic, co by se skrylo.

vidím pouze hologramy – nic, co by skutečně žilo,

obraz je ztracen v čase, co vidím to není, ale bylo.

 

Opakuji slova – vibrují ve frekvencích,

s frekvencí tak častou, že vyvolají smích.

Komické tak, že nesmát se by byl hřích,

je to jeden z těch pocitů naprosto překrásných.

 

Miluju vnímat očima,

miluju i to co nevidím,

musím zavírat oči,

ať svou duši nešidím.

Dokonalá

Nejsem perfektní, perfektní nejsi ani Ty,

přesto jsi úžasná, a proto Tě chci.

Velký srdce, postava malá,

taková jsi, pro mě dokonalá.

Z pekla pomsta

Poznal jsem ženu, poznal jsou krásnou Kláru,

chtěl jsem s ní být, společně v jednom páru.

Chtěl jsem s ní žít, společně mít vlastní byt,

o budoucnosti s Klárou, denně bavilo mě snít.

 

Poznal jsem sexy Sáru, tělo modly bohyně,

vášeň síly uragánu, tu měla Sára po víně.

orgasmy jak na běžícím pásu, byly jich snad tisíce,

Sáru poznal jsem před Klárou velmi dlouhé měsíce.

 

Sára proklatá, byla děvka přímo z pekla,

když tisknul jsem jí k sobě, tak přímo tekla.

Tancovala na mě, jak na rodeu bez držení,

oba dva mladí, byli jsme neustále nadržení.

 

Po konci dnů rajtování,

těšilo mě lásky radování,

věrnosti bez zpytování,

Kláry mojí milování.

 

Bylo tak krásně, že snad ani nemohlo být líp,

v propletenci vášně, přišel děsivý ten vtip.

Vůni těla cítil a k tomu ještě na ní myslel,

každá snaha marná však, dole jsem jen visel.

 

Nebe štědré je, dalo mi všechno co mělo,

a i tak přestalo, fungovat mé tělo,

stalo se přesně to, co samo peklo chtělo,

tam kde to dříve stálo, pevně nic nedrželo.

 

Cesty nevyzpytatelné jsou, a na nich jsem narazil,

na Sáru prokletou, až pot na zádech mě zamrazil.

Bez ní prý, že do smrti budu mít smůlu,

a nosit budu povadlinu, místo svého kůlu.

 

Zvala mě k sobě, k hrátkám přemlouvaje,

k nekonečnému stání, prý zná všechny taje.

A v tom stojím jak hrábě útočící z pod chodila,

hučení v kládě, cítím touhu vrhnout se na rodidla.

 

Nepodvedu přece lásku svého srdce jedinou,

i kdyby měla mi pomoci s ležením příčinou.

Existuje jen jedna žena se kterou chci spát a chodit,

ale bez nevěry nemám sílu svou dívku uspokojit.

 

Chci z Kláry udělat svou manželku,

být ji věrný a chodit s ní po venku.

Chci s ní syna mít a také dcerku malinkatou,

ale bez krve proudu nemám jak stát se tátou.

 

Přes to všechno odmítám, věřím že mi dobro pomůže,

být správným člověkem, aby mi ďábel nevyskočil z pod kůže.

Loučím se slušně, odcházím a jen jedinkrát mrknu okem,

v tu chvíli přivázaný na posteli, jsem Sáry otrokem.

 

Bez ponětí co se vlastně stalo,

dole už mi všechno stálo,

peklo to si se mnou hrálo,

zlo je všude a není ho málo.

 

Vracím se domu plný studu navzdory odmítání,

bez radosti z toho, že jsem opět v plném stání,

Musím své lásce přiznat co dnes jsem prožil,

i přes snahu odporovat s jinou jsem souložil.

 

Se slzou v oku, hlasem který už sotva zní,

Klárce svojí plačící, sděluji své přiznání.

Vzlyká, sotva dýchá, asi ví víc než já,

nejhorší slova mi říká, ona Sáru zná.

 

Klárka je anděl z nebe, Sára děvka z pekla,

přesto mě zarazilo, co mi o ní právě řekla.

Historie jejich společná, ta je hodně pestrá,

ač překvapivě to zní, Sára je mojí lásky sestra.

 

Myslel jsem si naivně, že stačí srdce pozlacený,

však kdo s peklem jednou spí, je navždy zatracený.

Ten sex dokonalý, stál mě všechnu lásku a taky něhu,

potěšení z podsvětí, způsobilo konec našeho příběhu.