Já včera, viděl jsem tě z kombajnu,
jsi tak krásná, jak růže z Bahrajnu.
Chci tě tvořit slovy, co si pronajmu,
jsi tak krásná, jako růže z Bahrajnu.
Tvé líce jsou okvětními lístky – barvou i vůní,
i letmý polibek květiny, divy dělat umí.
Na stonku pár trnů, co ti respekt získají,
ať každý s úctou zachází, s těmi kdo vnímají.
Tvá duše krásu projevuje plamenem co ti hoří z očí,
pro tvůj úsměv hřející, muž snad i do řeky skočí.
Tvá prsa jsou tak ženská, jak jen ženská mohou být,
jejich křivka perfektní, do paměti chce se vrýt.
Ručky drobné, co obrazy sladké do vzduchu kreslí,
Zadeček jak oblázek, co drží stráž na cestě lesní.
Bříško jako by si přímo přálo býti pohlazené,
vyslyším tuze rád, nabídl bych úsměv i ruce své.
Chci se s tebou smát – a pomáhat ti kvést,
chci si s tebou přát – a pomáhat ti kvést,
navždy mít tě rád – a pomáhat ti kvést,
každé tvé břímě – zas pomáhat ti nést.
Každé jedno ráno, přeju si probouzet se vedle z deky tvé siluety,
každý jeden den, přeju si procházet se v lese – jen my a naše děti.
Každý jeden večer, přeju si přivonět k tvým vlasům před spaním,
Každou jednu noc, přeju si být tvou touhou a být tvým přáním.
Jsem plný lásky poctivé, tak prosím ušetři mě nezájmu,
buďme spolu tolik krásní, kolik krásné jsou ty růže z Bahrajnu.
Nyní musím vrátit slova, mám je všechna pouze v pronájmu,
a pak půjdu pečovat – o nejkrásnější růži z Bahrajnu.