Tam kam Slunce světlo posílá,
ať skrze větve prosvítá,
tam namířeno mám já
a se stromy se přivítám.
Přede mnou paprsek
svým tělem stín protíná,
na znamení
že zde má cesta začíná.
Desítkami různých zpěvů
všichni ptáci mě zdraví,
načež odvětím,
když hluboce se klaním.
A tak chodím cestou lesní,
tam kam zrovna zavede mě Vesmír,
chodím sám a chodím bosý,
o shovívavost k nohám mým cestu prosím.
Jehličí je jako koberec,
ale kamení to zas tlačí,
občas běžel bych dál
a občas už mi to stačí.
Někdy přivoním si k hlíně
a někdy zase k mechu,
místa kde to nejvíc žije,
však nepodléhají spěchu.
Polonahý si lehám,
kde se mi zachce,
má hlava odpočívá,
vnímá tak lehce.
Cítím se svobodný,
již nechci být otrokem,
když spaluje mě žár,
nahý zchlazen jsem potokem.
A když mým tělem prostupuje chlad,
či chodidla mám bolavá,
je na čase začít se ptát,
zda již nekončí nálada má toulavá.
Loučím se s hmyzem,
který chuť mé kůže okusil,
a hladím rostliny,
jenž vždy v srdci jsem nosil.
Objímám své přátelé,
ty nejkrásnější ze všech stromů,
a pomalu se vydávám,
na cestu směrem domů.