Pevně držím plank, čas – ten plyne stále nižší rychlostí,
v jádru se vaří krev uvnitř svalů, co čiší bolestí.
Únava sílící není pokynem k workoutu přerušení,
i když už nemůžu, odolávám vzdát se pokušení.
Dochází mi síla těla, stále to držím, držím to hlavou,
hlava je hlavní město těla, přitom ale není Prahou.
Nehledám důkazy, přesto dokazuji jak moc mám se rád,
nutím hlavu stále růst, dokud sama není bezrozměrná.
Když splním cíl, dám si za odměnu další extra vteřinu,
nepadám vysílením na zem, nejsem pot, já se neřinu.
vstávám, dýchám, držím nad svým pohybem plnou kontrolu,
už dávno nedělám tupé pohyby, hlava a svaly fungují pospolu.
Dělám klik bez i se závažím, zpomaleně i dynamicky,
trénuju kliků všechny typy, pak cítím se fantasticky.
Každý zlomek času, snažím se ten cvik provést dokonaleji,
někdy jich dělám kvanta a někdy jen jeden, co nejpomaleji.
Užívám si tu bolest, tak jako si při sexu užívám potěšení,
rád experimentuju se vším a vůbec nic už pro mě tabu není.
Moje tělo to miluje – cítím jak sílí a taky jak roste,
všechno je jak má být, mám testosteron až v kostech.
Nechci dopamin, co je falešně evokován sociální sítí,
užívám si svojí odměnu poctivou za to, že reálně sílím.
Nesleduju porno ani jiný odpad, to je doménou slabých lidí,
vzdávám se toho co mi škodí, jsem vděčnej že to vidím.
Mám podložku místo postele, a když z ní ráno vstanu,
jdu si dát ledovou sprchu – pro mě probouzející manu.
Po workoutu je ta nejlepší doba, jít běhat do lesa,
žádný rovinky, chci kopce, pak blíž jsou mi nebesa.
Pořád jsem ten hodnej kluk, pořád jsem citlivej empatik,
pořád obdivuju přírodu – jsem nenapravitelnej romantik.
Ale taky jsem chlap a potřebuju to cítit až v kostech,
baví mě být ten, co denodenně bezrozměrně roste.