Poetický Androjd

Pevně držím plank, čas – ten plyne stále nižší rychlostí,
v jádru se vaří krev uvnitř svalů, co čiší bolestí.
Únava sílící není pokynem k workoutu přerušení,
i když už nemůžu, odolávám vzdát se pokušení.

Dochází mi síla těla, stále to držím, držím to hlavou,
hlava je hlavní město těla, přitom ale není Prahou.
Nehledám důkazy, přesto dokazuji jak moc mám se rád,
nutím hlavu stále růst, dokud sama není bezrozměrná.

Když splním cíl, dám si za odměnu další extra vteřinu,
nepadám vysílením na zem, nejsem pot, já se neřinu.
vstávám, dýchám, držím nad svým pohybem plnou kontrolu,
už dávno nedělám tupé pohyby, hlava a svaly fungují pospolu.

Dělám klik bez i se závažím, zpomaleně i dynamicky,
trénuju kliků všechny typy, pak cítím se fantasticky.
Každý zlomek času, snažím se ten cvik provést dokonaleji,
někdy jich dělám kvanta a někdy jen jeden, co nejpomaleji.

Užívám si tu bolest, tak jako si při sexu užívám potěšení,
rád experimentuju se vším a vůbec nic už pro mě tabu není.
Moje tělo to miluje – cítím jak sílí a taky jak roste,
všechno je jak má být, mám testosteron až v kostech.

Nechci dopamin, co je falešně evokován sociální sítí,
užívám si svojí odměnu poctivou za to, že reálně sílím.
Nesleduju porno ani jiný odpad, to je doménou slabých lidí,
vzdávám se toho co mi škodí, jsem vděčnej že to vidím.

Mám podložku místo postele, a když z ní ráno vstanu,
jdu si dát ledovou sprchu – pro mě probouzející manu.
Po workoutu je ta nejlepší doba, jít běhat do lesa,
žádný rovinky, chci kopce, pak blíž jsou mi nebesa.

Pořád jsem ten hodnej kluk, pořád jsem citlivej empatik,
pořád obdivuju přírodu – jsem nenapravitelnej romantik.
Ale taky jsem chlap a potřebuju to cítit až v kostech,
baví mě být ten, co denodenně bezrozměrně roste.

Vím, že tě občas zlobívám,
přesto bez tebe jsem nic – pak svůj význam pozbývám.
Někdy tě zas, strhnu do víru potěšení,
v tu chvíli pro tebe, na světe nic jiného není.

Stane se nám, že mě špatně pochopíš,
pak se bohužel, mou přítomností protrápíš.
Když umíš mě správně číst, víš co udělat líp,
nebýt mě, nedozvíš se co znamená, skutečně žít.

Občas se mi snažíš vyhýbat, ne vždy je se mnou zábava,
jsem však pro tebe důležitý, i když na mě není nálada.
Stane se, že sám nevím odkud se beru, když vyrážím na k tobě štaci,
mám zásadní význam, nesu pro tvůj život důležitou informaci.

V tvém mozku party neurotransmiterů spouštím,
můžeš se držet či odvázat, když do akce se pouštím.
Je to jízda, občas naprosto šílená – jak na horské dráze,
snažně tě prosím, neignoruj mě, jinak zaplatíš to draze.

Nejlepší co můžeš udělat, je dobře mě znát,
když nechceš si ublížit, nesmíš si o mně lhát.
Jsem s tebou vždy, když chce se ti tolik smát,
nebo když do těla náhodou, zapíchneš si drát.

Jsem tady pro tebe, jsem dobrým sluhou,
pozorně mi naslouchej, chceš-li projít duhou.
Ale dej si vážně pozor, mám i stránku druhou,
Stanu-li se tvým pánem, další dny zlé budou.

Povím ti tajemství, povím ti jak vlastně funguju,
na vše co vnímat zvládneš, jen a pouze reaguju.
Dávám ti zpětnou vazbu, co, kdy a jak na tebe působí,
Kéž jsi moudrým člověkem, co tomu své činy přizpůsobí.

Nesnaž se mě prosím zbavit,
nechceš-li svůj život zabít.
Nenech se mnou ovládnout,
jinak negativně mohu převládnout.

Možná že lépe, pochopíš mě až s věkem,
dozvíš se, že dokážu být mocným lékem.
Ale když se mnou špatně zacházíš, přivodíš si leda nemoce,
ať chceš nebo ne, navždy budu s tebou – jsem každá tvá emoce.

I když zatáhnou se nebesa,
i když tma prostorem se rozhostí,
mé srdce v této chvíli zaplesá,
a lásku nechá proudit až do kostí.

Bouře co z hřmících mraků výboje sesílá,
ta každým tím bleskem tu temnotu protíná,
záblesky světla jsou nadějí, jenž nikdy neumírá,
hřmot dunící ukazuje sílu života co znovu ožívá.

Chyba za chybou, které denně přivádím na tento svět,
jsou potravou mých zkušenosti, já nevzal bych je zpět.
Každé příkoří je učitel, bolest karmě zas ulehčí,
Pak vím, že bude opět líp a to je na tom to nejlepší.

Sluneční svit je dar, když prší je to dar, sníh je dar,
když chci dobrou zprávu, tak podívám se na radar.
Teplo – to mě prohřeje až do morku kostí,
chlad zas zocelí a zbaví těch na duši zlostí.

Kdo se na mě mračí, ukazuje mi jak pěkně se mám,
kdo úsměv mi ukáže, tomu i já jeden dám,
však tu radost z krásného světa našeho,
přeju tomu i tomu a taky všem vám.

Dobrá hudba, ta plná je pozitivních vibrací,
v lesní kapele zas nejlepší jsou ptačí zpěváci.
a tam kde veškeré ty zvuky už se vytrácí,
tam klidu si dopřeju v příjemné meditaci.

Má noha bosá, v lese k mechu tiše přilne,
v tom oči pozorují, jak se něco mihne.
Upřu svou pozornost, jen a přímo směrem tím,
Zvědavost káže mi, věnovat se mihnutí.

V naprostém tichu, zpoza kmene borovice,
vynoří se s krásou jak z nebe pohlednice,
bytost co mi postavou ženu připomíná,
tak jasná je, a přitom s lesem se prolíná.

Také bosa je, s chůzí jak potok plynoucí,
tak mile jemná, a přitom tolik živoucí.
Vlasy z paprsků Slunce, na nich nese věnec,
kolem zářivá aura, které není konec.

Krásná nahá duše v krásném nahém těle,
s ženskostí matky přírody, plyne směle.
Plyne jako voda a plyne mým směrem,
beze strachu, přesto oba dva se chvějem.

Ústa s krásou zpěvu ptactva ani se nehnou,
avšak vnímám ji, jak komunikuje se mnou.
V obavách táže se mě, krásná lesní víla,
proč necháváme v lese obaly od jídla.

Ze studánek v jejích očích slzy se linou,
proč ničíme přírodu, když nemáme jinou.
Proč srnky krmíme obaly od sušenek,
proč do lesa vyhodíme rozbitý hrnek.

Proč veverkám nadělíme od pasty tubu,
a proč z plastu stavíme tolik v lese srubů.
Zda-li víme, že zajíci z lahve nepijí,
a prasátka i bez našich „darů“ přežijí.

Tak neskonalou krásu, viděl jsem tak smutnou,
tak pravdivou a nevěděl jsem jak to utnout.
Poklonou tázal se jí, zda i já vůbec smím,
a po laskavém souhlasu, začal plakat s ní.

Slzy jak šišky, kropily porost mechu,
a mně nedostávalo se vůbec dechu,
přál bych si, napravit všechnu tu neplechu,
tak moc já přál bych si, vidět les bez plechu.

Objala moji duši duší jemnou svou,
lesní bytosti nahlas plakat nemohou,
co v lese zanecháme, mají na nohou,
žijí jen v lese, pryč s tím sami nemohou.

Vidím padat kapky deště, cítím je na nohou,
Cítím jak padají, avšak dopadnout nemohou.
Padám s nimi z nebe a vidím celý svět,
vidím mladého chlapce, kterému nelze závidět,
smutného chlapce, který skládá svých pár vět.

Chlapec se trápí, smutek větší než radost z vánoc
neposlouchal své srdce, teď i ve dne vidí noc.
Dívá se z okna svého srdce, už pochopil,
nedokáže se omluvit, už ví, že mu ublížil.

Byl slabý – příliš slabý, neudělal co měl,
příliš se bál, teď nemá to jediné, co doopravdy chtěl.
Cítil lásku k dívce, bál se jí to říct,
Namísto toho, trápil se každý den víc.

Příliš se bál ne, a proto ano nikdy neslyšel,
příliš se bál konce, který velmi brzy přišel.
Sám ho začal, ač ho nikdy nechtěl,
dal mu prostor, co dělat nevěděl.

Cítí strašnou bolest a snáší ji sám,
trápí se celou tu dobu, co s kapkami padám.
Chtěl bych dopadnout – on přestat se trápit,
chtěl bych splnit jeho přání – chtěl čas vrátit.

Počasí pláče, on chce plakat s ním,
počasí stále pláče, ale on to neumí.
Kéž by dokázal slzy ronit a plnit je žalem,
kdyby mohl, vyplakal by rybník s její jménem.

Už nejde nic, co by si přál, vždyť ani nepláče,
jen chytá kapky deště do mísy žalu – v naději, že přeteče.
V naději, že odteče alespoň část toho žalu,
že přestane pršet a déšť ustoupí jaru.

Stále se trápí, stále neusíná,
dlouho se trápí, dlouho to trvá.
Má velké přání, ať doba přijde jiná,
to se neděje, jeho srdce nezapomíná.