Vidím padat kapky deště, cítím je na nohou,
Cítím jak padají, avšak dopadnout nemohou.
Padám s nimi z nebe a vidím celý svět,
vidím mladého chlapce, kterému nelze závidět,
smutného chlapce, který skládá svých pár vět.
Chlapec se trápí, smutek větší než radost z vánoc
neposlouchal své srdce, teď i ve dne vidí noc.
Dívá se z okna svého srdce, už pochopil,
nedokáže se omluvit, už ví, že mu ublížil.
Byl slabý – příliš slabý, neudělal co měl,
příliš se bál, teď nemá to jediné, co doopravdy chtěl.
Cítil lásku k dívce, bál se jí to říct,
Namísto toho, trápil se každý den víc.
Příliš se bál ne, a proto ano nikdy neslyšel,
příliš se bál konce, který velmi brzy přišel.
Sám ho začal, ač ho nikdy nechtěl,
dal mu prostor, co dělat nevěděl.
Cítí strašnou bolest a snáší ji sám,
trápí se celou tu dobu, co s kapkami padám.
Chtěl bych dopadnout – on přestat se trápit,
chtěl bych splnit jeho přání – chtěl čas vrátit.
Počasí pláče, on chce plakat s ním,
počasí stále pláče, ale on to neumí.
Kéž by dokázal slzy ronit a plnit je žalem,
kdyby mohl, vyplakal by rybník s její jménem.
Už nejde nic, co by si přál, vždyť ani nepláče,
jen chytá kapky deště do mísy žalu – v naději, že přeteče.
V naději, že odteče alespoň část toho žalu,
že přestane pršet a déšť ustoupí jaru.
Stále se trápí, stále neusíná,
dlouho se trápí, dlouho to trvá.
Má velké přání, ať doba přijde jiná,
to se neděje, jeho srdce nezapomíná.