Má noha bosá, v lese k mechu tiše přilne,
v tom oči pozorují, jak se něco mihne.
Upřu svou pozornost, jen a přímo směrem tím,
Zvědavost káže mi, věnovat se mihnutí.
V naprostém tichu, zpoza kmene borovice,
vynoří se s krásou jak z nebe pohlednice,
bytost co mi postavou ženu připomíná,
tak jasná je, a přitom s lesem se prolíná.
Také bosa je, s chůzí jak potok plynoucí,
tak mile jemná, a přitom tolik živoucí.
Vlasy z paprsků Slunce, na nich nese věnec,
kolem zářivá aura, které není konec.
Krásná nahá duše v krásném nahém těle,
s ženskostí matky přírody, plyne směle.
Plyne jako voda a plyne mým směrem,
beze strachu, přesto oba dva se chvějem.
Ústa s krásou zpěvu ptactva ani se nehnou,
avšak vnímám ji, jak komunikuje se mnou.
V obavách táže se mě, krásná lesní víla,
proč necháváme v lese obaly od jídla.
Ze studánek v jejích očích slzy se linou,
proč ničíme přírodu, když nemáme jinou.
Proč srnky krmíme obaly od sušenek,
proč do lesa vyhodíme rozbitý hrnek.
Proč veverkám nadělíme od pasty tubu,
a proč z plastu stavíme tolik v lese srubů.
Zda-li víme, že zajíci z lahve nepijí,
a prasátka i bez našich „darů“ přežijí.
Tak neskonalou krásu, viděl jsem tak smutnou,
tak pravdivou a nevěděl jsem jak to utnout.
Poklonou tázal se jí, zda i já vůbec smím,
a po laskavém souhlasu, začal plakat s ní.
Slzy jak šišky, kropily porost mechu,
a mně nedostávalo se vůbec dechu,
přál bych si, napravit všechnu tu neplechu,
tak moc já přál bych si, vidět les bez plechu.
Objala moji duši duší jemnou svou,
lesní bytosti nahlas plakat nemohou,
co v lese zanecháme, mají na nohou,
žijí jen v lese, pryč s tím sami nemohou.