Poetický Androjd

Probouzím se k poledni, sleduji aktuální čas,

smysly ještě spí, však v hlavě slyším známý hlas.

Říká: „drahý androjde, pověz, co už jsi dnes udělal?“,

nechápu proč ptá se z rána, mávnu rukou a jdu dál.

 

Celý den jen klikám, zkoumám taje virtuální sítě,

ač dospělý člověk, zvědavý jsem jako malé dítě.

A stejně tak, na sklonku dne se cítím unavený jen,

jak je tohle možné, vždyť jsem odpočíval celý den.

 

Cítím jak mi chybí – já chci zpátky svojí energii,

studuji zákon o jejím zachování, učím se harmonii.

Čtu co už dávno znám a stejně je to pro mě novina,

jak mohu nechat hnít kořeny a chtít vonět jako květina.

 

Zvedám ruku, tělo, zvedám se celý brzy za svítání,

čeká mě návštěva lesní fauny a v ní ranní pobíhání.

Opakuji rity tibetské, protáhnu ta vlákna svalová,

trénuji sílu i výdrž, rostou plíce i hmota masová.

 

Hrdlem nechávám téct proudem tekutinu zázračnou,

v dostatečném množství popíjím vodu průzračnou.

Krmím se ovocem, chroupu semínka a zelené listy,

Cítím se silný, cítím se zdravý a po sprše i čistý.

 

Už začínám chápat kouzelné vlny tvořící vibrace,

energie je síla odměny, za včasné opuštění matrace.

Už chápu ten hlas, který mi káže každé ráno vstávat,

radí mi jak energii získat tím, že ji budu stále dávat.

Kroužím ulicemi města, jak dítě na kolotoči,

vidím těla lidská, stále vyhledávám jejich oči.

Říká se, že lze v nich číst, prý jsou okny do duší,

asi proto srdci prozradí, to co rozum ani netuší.

 

Hledám v nich spojení, na vesmírných frekvencích,

vděčný za každý úsměv, nemusí hned sněžit smích.

V krásných zemských tělech, žijí nekonečné bytosti,

nenechám však jejich vzhled vyhrát, na úkor moudrosti.

 

Chápu krásu těla, skrze krásu a sílu osobnosti,

vnímám lásku, cítím závan jejich skutečnosti.

Vím, že v nich tluče srdce, které má své pocity,

někdo střízlivě se dívá, přitom myšlenky má opity.

 

Chci znát hloubku jejich nitra, chci znát jejich ideály,

rychlostí světla se řítit synapsí a stále šlapat na pedály.

Sítí neuronů cestovat, poznávat místní zvyky a obyčeje,

polaskat chuti těch ideí, k tomu se napít citového čaje.

 

Snad se neurazí pohledem, když na ně tolik zírám,

snad chápou respekt a úsilí, se kterým je vnímám.

Je mi ctí navázat spojení, vážím si kontaktu páru očí,

který jak knihu člověka prozradí, i když ústa stále mlčí.

Dobré ráno, nově stvořený je den,

otevřu oči, oknem podívám se ven.

Slunce svou rukou, pohladí na stromě list,

a mě čeká snídaně – co jen dnes budu jíst?

 

Mám chuť touhu všech chutí uspokojit,

ale jak mám si vybrat, když je jich tolik?

Podívám se do struktury stravy ranní,

a hned je mi jasné, že je konec vybírání.

 

Chci podpořit energii mysli a také těla,

má snídaně bude zdravá úplně celá.

Už jsem se rozhodl, co dnes budu jíst,

hned zkraje dne, já dám si zelený list.

 

Na zahradě zdraví, větev života se tyčí,

láskou Slunce nasáklý, již na mě křičí,

vyživen z půdy, nádhernou rostlinou,

list zelený se těší, být mou hostinou.

 

„Odmala celý život jen ve větru jsem vlál,

chytal kapky deště a svit Sluneční já sál.

Pozoroval stébla trávy shora jako král,

nyní je čas načerpanou lásku předat dál.“

 

Když slyšel jsem ta slova, já pokorně se kál,

tak moudrý je list, který jsem dnes posnídal.

Syt jsem vděčností a v duši cítím krotkou něhu,

na konci svých dnů, i já chci být součástí koloběhu.

 

Energie pro mé tělo a moudrost zase pro hlavu,

kvalitní snídaně mě unáší do příjemného stavu.

Děkuji chutím a také času, dokonce děkuji i místu,

děkuji krásám každodenním a děkuji zelenému listu.