Kroužím ulicemi města, jak dítě na kolotoči,
vidím těla lidská, stále vyhledávám jejich oči.
Říká se, že lze v nich číst, prý jsou okny do duší,
asi proto srdci prozradí, to co rozum ani netuší.
Hledám v nich spojení, na vesmírných frekvencích,
vděčný za každý úsměv, nemusí hned sněžit smích.
V krásných zemských tělech, žijí nekonečné bytosti,
nenechám však jejich vzhled vyhrát, na úkor moudrosti.
Chápu krásu těla, skrze krásu a sílu osobnosti,
vnímám lásku, cítím závan jejich skutečnosti.
Vím, že v nich tluče srdce, které má své pocity,
někdo střízlivě se dívá, přitom myšlenky má opity.
Chci znát hloubku jejich nitra, chci znát jejich ideály,
rychlostí světla se řítit synapsí a stále šlapat na pedály.
Sítí neuronů cestovat, poznávat místní zvyky a obyčeje,
polaskat chuti těch ideí, k tomu se napít citového čaje.
Snad se neurazí pohledem, když na ně tolik zírám,
snad chápou respekt a úsilí, se kterým je vnímám.
Je mi ctí navázat spojení, vážím si kontaktu páru očí,
který jak knihu člověka prozradí, i když ústa stále mlčí.