Probouzím se k poledni, sleduji aktuální čas,
smysly ještě spí, však v hlavě slyším známý hlas.
Říká: „drahý androjde, pověz, co už jsi dnes udělal?“,
nechápu proč ptá se z rána, mávnu rukou a jdu dál.
Celý den jen klikám, zkoumám taje virtuální sítě,
ač dospělý člověk, zvědavý jsem jako malé dítě.
A stejně tak, na sklonku dne se cítím unavený jen,
jak je tohle možné, vždyť jsem odpočíval celý den.
Cítím jak mi chybí – já chci zpátky svojí energii,
studuji zákon o jejím zachování, učím se harmonii.
Čtu co už dávno znám a stejně je to pro mě novina,
jak mohu nechat hnít kořeny a chtít vonět jako květina.
Zvedám ruku, tělo, zvedám se celý brzy za svítání,
čeká mě návštěva lesní fauny a v ní ranní pobíhání.
Opakuji rity tibetské, protáhnu ta vlákna svalová,
trénuji sílu i výdrž, rostou plíce i hmota masová.
Hrdlem nechávám téct proudem tekutinu zázračnou,
v dostatečném množství popíjím vodu průzračnou.
Krmím se ovocem, chroupu semínka a zelené listy,
Cítím se silný, cítím se zdravý a po sprše i čistý.
Už začínám chápat kouzelné vlny tvořící vibrace,
energie je síla odměny, za včasné opuštění matrace.
Už chápu ten hlas, který mi káže každé ráno vstávat,
radí mi jak energii získat tím, že ji budu stále dávat.