První písmena tvoří první slova, všechna opatrně zvolená,
s citem psaná, jsou vybraná jak pro rostlinu barva zelená.
Jak snadno hledá se Tvá modrá krása, když jsi samá nebesa,
vše do sebe správně zapadá, jako zapadají stromy do lesa.
Však svým hlasem, uspokojivým jak po dlouhé cestě spánek,
dokážeš mou mysl osvěžit, jak v parném létě chladný vánek.
Každé Tvé slovo je jak první lok vody během náročné horské túry,
jako když objímám strom a cítím jeho duši pod vrstvou tvrdé kůry.
Emoce, energii, motivaci a inspiraci – to všechno mi dáváš,
a jen trochu respektu, v rámci našeho přátelství za to žádáš.
Uklouzl jsem po egu, já vím, však nehodlám si sypat popel na hlavu,
tyhle řádky nejsou o mně, jsou pro Tebe, vnímám je jako Tvou oslavu.
Nejen Tvé hnědé oči, obě dvě plněné kouzlem noční oblohy,
nejen Tvá schopnost, po každém pádu zvednout se na nohy,
nejen Tvá neustále proudící energie a Tvé jemně milé rysy,
ale celá Tvá osobnost si zaslouží být k Tobě stále velkorysý.
Když Ti své slovo podávám, měl bych ho držet rukama z respektu,
pozitivní energií jej nabíjet a předat s poklonou namísto efektu.
Jak snadné je to rychle vzdát, jak snadné je bez rozmyslu soudit,
jak těžké je si uvědomit, že stojíš za to i kdybych sám měl bloudit.
Zasloužíš si cítit důvěru člověka, pro každý v Tobě schovaný cit,
s úctou bez výjimky ke všem Tvým vlastnostem, pak ucítíš ten klid.
Jsi ve své podstatě tolik krásná, jako jsou svou duší krásné i hory,
a také u Tebe musím ctít ten samý zákon – nepůjde to bez pokory.