Není tajemstvím, že Slunce občas může přestat svítit,
příčiny bublající odspodu já chtěl bych vymýtit.
A tak přicházím ve svém rukávu s tím pověstným esem,
Znám řešení všech problémů, když sám procházím se lesem.
Kreslím pomyslné šlépěje směrem ke společenství stromů,
nepřemýšlím nad tím, zda zůstanou a já najdu cestu domů.
Přicházím s nadějí v lepší pocit ve svém srdci s nekončící vírou,
Z předchozí zkušenosti, kdy energie stromů nabila mě sílou.
Přicházím do míst známých, avšak kmeny sražené ve zvláštní poloze
všemi směry rozházené, místo aby ukazovali k obloze.
To zvláštní prázdno, kdy všechny ty naděje stromů pominuly,
namísto dalších zkušeností se jejich duše rozplynuly.
Absence světla absolutní, která tmy je podstatou,
poslední krůpěje lásky je zotročená temnotou.
Zůstávám v prostoru, pohybuji se pouze prázdnem,
nejhorší způsob pohybu je, když sám pohyb vázne.
Vnímám lehce mírný závan, jenž je tak silným pocitem,
volání o pomoc, touha pro nás, ať ještě procitnem.
Prostředí, které za každou touhu krutě mučí,
poslední touha a stejně nás nic nenaučí.
Duše tak zjizvená, že je více jizvou než-li duší,
cítí se jak suchá květina, která se dále suší.
Matka se jí zřekla, když se otec zlověstně jen smál,
při lynčování vroucí zradou se strachem co je dál.
Všechny slzy světa skrývají se uvnitř té nejmenší dušičky,
pláč však není možný, nelze se zbavit ani jediné kapičky.
Vnímám ji hluboce svou empatií, cítím všechno spolu s ní,
snažím se dýchat, avšak místo vzduchu vdechuji jen kamení.
Plíce se mi plní nejhmotnější černou dírou,
místo deště shora zahrnut jsem vroucí sírou.
V ty nejostřejší střepy v mých žilách všechna krev se mění,
tělo rozdrásané, srdce roztrhané už v něm není.
Poslední naděje nenávratně mizí,
můj svět dospěl konce, všechno je cizí.
K tomu jsem si musel dojít, při léčbě drobného šrámu,
teď v pekelné tyranii hynu, teď pozbývám pránu.