Otvírám oči a opět je zavírám
jiný je svět, do kterého zavítám.
Vizuální podobu, s díky odmítám,
na těchto frekvencích již nevnímám.
Obraz je vlna světla ve všech prostorech,
hmotný objekt se zjevuje v každodenních snech.
City jsou to co mi dává a zároveň bere dech,
hladí mou duši něžně jako sametový mech.
Kyslík představuje život a pohyb zase existenci,
i to co okem nevidím, důležitostí vyrovná se Slunci.
Svým dechem jsem živ, svým pohybem jsem,
Inhaluji pozitivní energii a vše ostatní musí ven.
Vnímám skupinu dimenzí, avšak není to trio,
v čase a prostoru není nic, co by se skrylo.
vidím pouze hologramy – nic, co by skutečně žilo,
obraz je ztracen v čase, co vidím to není, ale bylo.
Opakuji slova – vibrují ve frekvencích,
s frekvencí tak častou, že vyvolají smích.
Komické tak, že nesmát se by byl hřích,
je to jeden z těch pocitů naprosto překrásných.
Miluju vnímat očima,
miluju i to co nevidím,
musím zavírat oči,
ať svou duši nešidím.